O knize

z přebalu knihy z roku 1940

Dílo Margarety Mitchellové "Jih proti Severu" nebudete čísti jako historický román. Mitchellové se podařilo mnohem více, než napsat historii občanské války jižních států s Unií. Její skvělé vypravěčské umění zpřítomnilo boje minulého století, které vypadala na počátku nevinně, později se prodlužovaly, přinášely vítězství i porážky a konečně zdrcující převahu Unie. Zároveň její umění spojilo tyto dějiny s románem, popisujícím život tehdejších lidí. Tito lidé nám nejsou vzdáleni, nejsou to lidé minula v krinolinách, nýbrž živoucí, dnešní postavy, řešící logicky a prostě tytéž problémy jako my. Základem románu je život hrdinky Scarlett O´Harové, život velkostatkářské dcery z jižních států, pohodlný a bezstarostný, jako u většiny tamějších mladých lidí. Válka, její hrůzy, nemoce, hlad a porážky vojsk osvětlují růst a vyspívání této rozmarné dívky v tvrdou, přímou a neohroženou ženu. Ženu, která měla sílu tehdy se vzepřít společenské morálce, která uměla pracovat a uvědomit si, že už nejsou černí otroci, aby práci dělali za ni. Scarlett milovala opravdu svůj rodný kraj a nedala si jej vzít od Yankeů, milovala jej neustále a silně, právě tak jako muže, který jí neměl nikdy patřit a byl jí vzat. V tom, jak odolává všem nesnázím, podařilo se autorce vykreslit jeden z nejsilnějších charakterů knihy. Bohatostí a dramatičností děje román až překvapuje. Ale přes svou rozvětvenost a přes množství postav je to dílo ucelené a sevřené, scény zapadají do sebe logicky a nutně. Barvitost dovoluje spisovatelce, aby dokonale vykreslila kolorit doby a místa, aby skvěle podala psychologii tehdejších lidí, hlavně mladých lidí. Krása románu spočívá v prostém a přesvědčivém vyprávěcím umění Mitchellové, které každého zaujme a které je stejně dokonalé na první jako na poslední stránce díla. --- "Hovory o knihách" 

Vůbec je vyloučeno - a to mne tajně trápí - že někdy v životě bych viděl Georgii, jejíž daleká americká půda je dějištěm literárního díla "Jih proti Severu", jedné to z nejpůvabnějších a umělecky nejpravdivějších románových kronik, jež jsem kdy četl, a jež právem také zvítězila v letošní vánoční literární anketě "Lidových novin". Příliš široká louže nás dělí od té zajímavé a s takovým citem líčené země. Nikdy neuvidím její líné žluté řeky a potoky, její červenou půdu, vymletou dešti, její bavlníkové plantáže, její cedrové aleje, na jejichž konci stávaly domy v koloniálním slohu, domy s velikou rodinnou minulostí, plnou pionýrských zkazek, válečných vpádů, nevinných lásek i divných vášní. Nikdy nepůjdu po stopách postav této čarovné knihy Margaret Mitchellové, ale to právě zaručuje citovou i uměleckou poctivost díla, že člověk má tak mocnou a přímo chorobnou touhu, vidět všecka ta místa - a třeba i jen vymyšlená - kde se vše odehrálo. Přivonět aspoň k půdě autorkou tak vroucně milované. --- K. Horký