Margaret Mitchellová

8.11.1900 - 16.8.1949

 

Svou knihu začala Margaret Mitchellová psát v roce 1926 na radu manžela. Kvůli zranění kotníku nemohla pracovat a její muž John jí poradil, aby se místo čtení pokusila napsat román. A tak „Peggy” – bývalá redaktorka deníku The Atlanta Journal – začala za Johnovy vydatné pomoci psát knihu, která se stala po Bibli nejprodávanější knihou světa. Psala o tom, co znala: o Jihu. Vyrůstala ve zvycích jižanské Atlanty a po celé dětství poslouchala příběhy o občanské válce. Na svém románu pracovala 10 let, dokončen byl roku 1936. V roce 1937 za něj obdržela Pulitzerovu cenu.

Margaret Mitchellová nestála o popularitu, přála si, aby lidé posuzovali její dílo, ne ji samotnou. Do bitvy s novináři se pouštěla jen tehdy, byl-li její příběh vykládán jako příběh ženy, která z nudy napsala bestseller. Upozorňovala na to, že se za tímto bestsellerem skrývá 10 let mravenčí práce. Neponechávala nic náhodě: každou historickou událost i nepodstatný údaj si pečlivě ověřovala z několika zdrojů. Prošla všechny dostupné archívy, aby se ujistila, že osoby popisované v její knize, nikdy neexistovaly. Velký důraz kladla na to, aby byla kniha čtivá: každou větu přepisovala tak dlouho, až se jí toho podařilo dosáhnout.

S výběrem názvu knihy se taky dlouho trápila: původně chtěla, aby se román jmenoval podle „hesla” hlavní hrdinky: „Zítra je taky den!”. Ale protože v té době vyšlo několik románů, které začínaly slovem „zítra”, hledala jinou variantu. Našla ji ve verši ze třetí sloky básně Ernesta Dowsona „Non Sum Qaulis Eram Bonae Sub Regno Cynarae”: „Hodně jsem už zapomněl, má Cynaro, odvátá větrem…” – Gone With The Wind – Odváto větrem. Peggy o volbě titulu knihy v dopise nakladateli píše: „…je v něm pohyb, lze ho vztáhnout na dobu, která je pryč jako loňské sněhy, na věc, kterou odvála vichřice války…”. Do češtiny byl ale v roce 1938 poprvé přeložen Jarmilou Fastrovou pod názvem Jih proti Severu, v němž podle mě bohužel moc „pohybu” není.

Se zfilmováním Jihu proti Severu nehodlala mít Peggy mnoho společného. Přesto ale chtěla, aby i film odpovídal skutečnostem a tak projela se zástupcem producenta Selznicka celý Claytonský okres, aby mu na starých budovách ukázala, že tam nikdy nestála velkolepá sídla, ale jen jednoduché, účelné domy. Bohužel to bylo marné. Selznick se rozhodl, že natočí okázalý velkofilm, a tak Dvanáct Dubů – sídlo Wilkesových – mělo průčelí se sloupovím, obrovskou halu a impozantní schodiště.

 

©HD